publikováno 17. října 2007
Různé stupně Březového lístku vlastní i četní ochránci přírody. Mezi ně zaslouženě patří i Mladí ochránci Jizerských hor ze ZO 36/02 Českého svazu ochránců přírody při Správě CHKO Jizerské hory Liberec. Dovedou skloubit tak potřebné romantické zážitky s ještě potřebnější prací ku prospěchu svých milovaných hor. Zajímavá je i jimi užívaná podoba ocenění Březovým lístkem, jak o tom vypráví následující příspěvek Březová placka.
Snad se ani nehodí, abych zde popisovala všechny své prázdninové zážitky z letošního Ochranářského tábora na Tetřevkách. Popsat ale musím jednu jedinou noc, která mi dala víc než dávné historky o tajemných krásách Jizerských hor.
Byla sobota, poslední večer na táboře. Plápolal slavnostní táborový oheň, připravovaný s detailní pečlivostí lítostivého loučení. Bylo při něm řečeno mnoho. Ušlechtilá myšlenka visela ve vzduchu, slzy čekaly na krajíčku. Každý s radostí a díky přebíral svůj Účastnický list. Při předávání nášivek se znakem CHKO Jizerské hory jsem cítila teplo u srdce - jsem jednou z nich, patřím k nim a oni ke mně. Drobný dárek - korálek za první rok v oddíle - mne potěšil o to více, že byl předán s upřímností a přáním, abychom se zase za rok sešli, možná jinde, ale všichni. Ani nevíte jak jsem na ten svůj korálek hrdá; s každým dalším (a dalším rokem v oddíle) budu hrdá ještě víc. Ne na sebe, ale na práci, kterou jsme všichni rukou společnou a nerozdílnou udělali.
A pak to přišlo. Společně se svými kamarády jsem byla odvolána stranou. "Dnes můžete složit tábornickou zkoušku dospělosti...." zaznělo z úst vedoucího Tomáše. Jediné, co se mi při této větě vybavilo, byl příběh od M. Nevrlého o nočním putování na Stříbrnou horu. Vybavovala se mi řada míst, kam mohu jít, ovládala mne zvláštní nervozita - ani ne tak ze strachu jako ze zvědavosti, nedočkavosti, odhodlání.
Když jsme znovu zopakovali, že jsme odhodláni úkol splnit, vyrazily jsme. Šla jsem spolu s Péťou a Šárkou na Island (na ten "náš" Island - na Olivetskou horu). Zapadalo slunce, obloha hořela, hory, lesy, palouky, říčky, skály, celý kraj se ukládal ke spánku. Zvláštní atmosféra; na turistu už člověk nenarazí, jen zajíc přebíhá přes cestu. Vítr zpívá ukolébavku, vzduch chladne. Cesta se zdá delší než kdy jindy. Setmělo se, stromy se změnily ve strašidelné stíny, vítr v hejkala, cvrčci spustili noční koncert - dorazili jsme na vrchol. Island byl opuštěný, čekal na nás.
Přišel čas otevřít balíček, který jsme dostaly od Tomáše ještě před cestou. Nedočkavě trháme papír. Najednou se nám slova vypařila z úst, slzy vnikly do očí, nastalo několik vteřin ticha s otevřenou pusou. V dlaních nám ležela březová placka - odřezek z kmínku břízy - s udělením zeleného březového lístku. Za co? ptáme se. Co jsme udělaly tak báječného, aby nás takhle poctili? Vždyť si to nezasloužím, vždyť dělám jen to, co mě baví a co mám ráda. Děkuji, děkuji ....
Usnuli jsme v bezpečné náruči Islandu. Několikrát za noc jsem se vzbudila, několikrát jsem si rovnala celtu. Probudilo mě sluníčko. Začínal nový den, další z mála slunečných v Jizerských horách. Vylezly jsme na vrcholová skaliska a hleděly na východ slunce. Báječné! Obzor již nehořel, ale spíše se červenal, ostýchal se, nesmělý a ospalý. Vítr voněl dálkou, svobodou, štěstím, horami, ránem, přátelstvím. Bylo půl páté ráno, nikdo z těch lidiček dole nevěděl, že na jejich domovy teď hledí tři blázínci, kteří přespali na Islandu, kteří jsou šťastní a dojatí krásou hor. Všichni ti, co ještě spí v pohodlných postelích svých domovů, zůstali ochuzeni o naše pocity blaženosti a štěstí. Uklidily jsme Island. Všechny odpadky, které tam nechali nevděčníci před námi, skončily v igelitce a našem batohu, srovnání ešusů a jiného stálého vybavení Islandu trvalo jen chviličku. Odcházíme. Stejně tiše jako jsme přišly. Sluníčko rychle stoupalo výš, vzduch nabíral vyšší teplotu. Hory se probouzely. Lesy nás vítaly, zajíc opět přeběhl, obzor se zjasnil, tráva voněla větrem a vítr trávou. Čarodějka příroda kouzlila, míchala opojné kombinace a já se jí nechala omámit. Jestli takhle nevypadá ráj, tak chci do horoucích pekel!
Na chatě nás vítali, na nic se neptali, věděli, že to nemá cenu, že jim stejně nikdo není schopen říci, co prožil v uplynulých hodinách. Tajemství hor zůstává jen v nás. Ještě teď doma, když do kuláče březové placky vyvrtávám dírku pro její pověšení na zeď, mne vše s ní spojené dojímá.
Vekoušek srpen 2007
