publikováno 1. září 2008
Nestává se mi to často, ale občas k tomu dojde, že začnu přemýšlet. Tentokrát se to týkalo blížící se bombastické akce Luďas. Věděla jsem už velmi dobře, co tato akce znamená - zorganizovat nějaký závod a dobře se pobavit. Začalo mi vrtat hlavou ale úplně něco jiného, a to večerní táborák. Jo jistě, zpívají se písničky, hrají se scénky a lidé se sbližují. Je tu ale ještě jeden ceremoniál hned v začátku táboráku - předávání Březových lístků.
Tak koho letos navrhneme? Hlavou mi lítalo několik jmen, hlavně mých vrstevníků. Když jsem ale z paměti vylovila i lidi staršího data narození, padli mi na mysl ti naši dva modroocí blonďáci, Kuchťa s Ferdou. Naskočila mi husina, když jsem si jen představila, jakou by to dalo práci těm dvěma udělit březák. "Ale co, nějak to zvládnu!", říkala jsem si. Přece jen jsem se ale narodila v jiném desetiletí než ti kluci, tudíž jsem si začala říkat, jestli to není hloupé, aby takové mrně jako já udělovalo sedmý stupeň "dospělákům". Problémek byl ale vyřešen velmi rychle, poněvadž jsem okamžitě kontaktovala Nea, který mi po zvažování všech pro a proti nápad odsouhlasil. Úkol zněl jasně: Neo sežene odznaky a já se postarám o ten zbytek. No jo, ale mělo to pár háčků. Kdo shání březové lístky a dekrety? Kuchťa. Proč? Protože je strážce pyramidy v Ostravě. Kdo tiskne veškeré diplomy a dekrety? Ferda. Co z toho plyne? Hodně práce navíc a hlavně nic neprozradit - to mi dělalo největší problém.
Okamžitě jsem začala na internetu hledat nějaký pěkný dekret. Jeden jsem vybrala, ale předem jsem věděla, že se mi nelíbí. Týden jsem ale neudělala nic pro to, aby se to změnilo. Po onom týdnu, kdy jsem uznala, že ten vyhlédnutý spíše vypadá jako kondolence, jsem si řekla: "Ne, tohle neprojde!" Naštěstí máme našeho Barvičku. Byly dva týdny do Luďasu a já ho začala bombardovat telefonáty s prosbami o co nejoriginálnější dekret. Ve chvíli, kdy zjistil komu jsou adresované, řekl zřetelné "ano" a do týdne jsem měla dekrety hotové. Byly úžasně, jedinečné, skvělé, originální - popravdě jsem je ani jiné nečekala. Tak teď už je jen vytisknout a je to. Jenomže kde? Jediné pořádné tiskárny mají Kuchťa a Ferda. Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla něco zaplatit a nechala je vytisknout ve speciálním obchodě v „Mariánkách“. Asi to bylo nejjednodušší.
Nicméně dekrety nebyly zdaleka můj jediný a první problém. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli už onen stupeň nemají. Stránky Březových lístků aktuální nejsou a naše středisková pyramida taky zrovna ne. A asi by bylo hloupé udělit podruhé sedmý stupeň, že jo. Do potřebného pátrání se ale muselo zapojit více lidí. Jako první na řadě byl Čáryfuk, který zjistil udělené březáky za poslední roky. Od koho jiného než od Kuchti. A pak jsem byla na řadě já. S Kuchťou občas trávím nějaký čas na bruslích a tak mu asi nebylo divné, že na každé naši projížďce jsme probírali Březové lístky. Samozřejmě mě nesmírně zajímalo, jak velkou má podpisovou sílu. Nebyl by to Kuchťa, kdyby mi neodpověděl: "Šest, ale nejsem si jistý, mě to nezajímá." No to mi teda opravdu pomohlo! Zbývalo mi jen opatrně se zeptat Ferdy, ale nebyla k tomu příležitost. Tož budu muset riskovat, ale stejně jsem si byla téměř jistá.
Další problém, se kterým jsem nepočítala, bylo, jestli ti dva na Luďas vůbec dorazí. Jasně, dalo by se jim to později, ale přece jen jsem se těšila, až jim budu moci podat ruku a udělat kukuč z očí do očí. Proto jsem se Kuchti zeptala pod záminkou, jestli nám Ferda odveze věci na hry. Odpověď zněla: "Jo, jasně, Ferda tam bude až do neděle." "A ty?" "Já ještě nevím." Polilo mě horko. "Jak nevím? Snad pojedeš, ne?" "No víš, já dělám v pondělí státnice, ale v sobotu bych tam chtěl být." Ne, že by mě to uklidnilo, ale budiž. Ono totiž i kdyby tam byli, tak se může stát jako loni, že si nějaký borec něco udělá a oni oba pofičí do špitálu. S tím se ale musí počítat.
Bylo úterý před Luďasem a já se ptám Nea: "Máš už ty březáky?" "No, psal jsem nějakému týpkovi a on se mi ještě neozval." Začala jsem rudnout. "A volal jsi mu?" "Čekám až mi odepíše." Tep se mi zvedal na nebezpečných sto dvacet. "A kdo to je?" "Já nevím, neznám ho, ale prý se taky stará o březáky." Podlamovala se mi kolena. "Večer mu zavoláš, jo?" "No, zkusím to." Wow! "Tak jim to když tak dáme bez březáků." "No jasně - a místo nich jim dáme patnáct korun, ne?" "No, proč ne?", směje se Neo.
Pátek na nádraží… "Máš ty březáky?" "No mám, ale… "Co ale?" "Nejsou bílé." "Jak nejsou bílé?" "No koukni se…" Vytáhl dva březové lístky, které podle obrázku byly totožné se zlatým stupněm. Koukali jsme se na to čtyři - Králík, Béďa, Neo a já, a shodli jsme se na jediném: tohle není sedmý stupeň! Co teď? Autor těch březáků tvrdil, že jsou to nové typy bílých březáků. Nám se to ale moc nezdálo, nicméně už se nedalo nic dělat. Vlak na Luďas se rozjel.¨
Poslední, co zbývalo udělat, bylo sehnat hafo podpisů. Jen co jsme dorazili na louku a trošku dali stany do kupy, začala po nich velká sháňka, velká autogramiáda. Tentokrát se společně se mnou pustila do akce teta Králík. Neměli jsme moc času, protože Ferda měl dorazit ještě týž den. Podepsali se všichni. Téměř každý se po vyřčení jmen oceněných pousmál, prohodil nějaký vtípek a podepsal se tak, aby ho bylo co nejvíce vidět. Prý je výhodné ty dva znát. Já mám vlastně obrovské štěstí, co by jiní za ně dali. =o)
A je to tady. Je sobota večer, zapaluje se táborák. Kuchťa díky bohu dorazil, Ferda stojí kousek ode mě. Nádhera, vychází to. Nevnímám nic. Á sakra! Mám divný pocit v břiše. Nervozita. To ne! Znám se. Začnu koktat a budu se celá třepat! S Neem jsme se dohodli, že on předá březák Kuchťovi a já Ferdovi. Viki zatím povídá cosi o březácích obecně. Podle mě to trvá moc dlouho, už bych to chtěla mít za sebou. Oceňovat začíná naše středisko. Nižší stupně jsou rozdány. Jdu blíže k ohni, abych udělila odznak Ferdovi, Ferdovo vyslovené jméno sklízí potlesk, ale Ferda nikde! Hlavně, že jsem prosila Chrusta, ať ho zuby nehty udrží u táboráku. No nic, prohodila jsem nějakou vyprošťovací větu a předala slovo Neovi. I Kuchťovo ocenění vyvolalo ohromný potlesk. Už samozřejmě tušil, která bije.
Tak a je to. Opadla ze mě nervozita. Později u táboráku jsem si promítla celý ten „kolotoč“ a připadlo mi zábavné, jak se malá holka rozhodla udělat velkou věc.
Sněhurka - Lucie Antošíková
Skautské středisko "Strážci" Ostrava
