publikováno 15. června 2007
Se zájmem jsem si přečetla povídání o přezdívkách a pokud to autorovi nebude vadit, přidám pár postřehů od nás - Tuláků z Olomouce… U nás jsou přezdívky "odjakživa" a je jen málo jedinců, kteří prošli tím naším činěním bez přezdívky…
Asi nejzvláštnější a určitě nejstarší je přezdívka našeho nejvyššího "náčelníka". Vysloužil si ji jako malý chlapec, když vyprávěl pořád dokola nějaký vtip o brouku Bigoňkovi. Buď ten vtip byl děsně hloupý nebo strašně vtipný /to už neví ani on sám/ - prostě z malého Mildy se stal Bigoněk, což mu vydrželo do takřka 40 let věku.
K historii některých dalších - dcera Kateřina s námi jezdí od narození, takže když jí byly asi 3 roky, už se snažila zapojovat mezi děti a napodovat je. Na táboře se doslova přilípla na "indiánský"rod své sestry zvaný Katóba. Brali ji mezi sebe na jednoduché hry, na pokřiky a tak, hrozně to prožívala. Letos bude mít 16 let a Katóbou už zůstala…Některé přezdívky i u nás vznikly z jmen - Buk je příjmením Bučkevič, Vidlička se jmenuje Příborská, Červík je Červinková, Hak je zase křestním jménem Hana a jako dítě to byl spíš kluk, ten Hana - to nešlo. Luciper se zase jmenuje Lucie, možná se víc prala, určitě ale byla čertík. U obou je ta přezdívka stará víc jak dvacet let a vydržela. Esmi přišla do oddílu v době velkého hitu telenovely o dlouhovlasé, zeleněodívající se slepé Esmeraldě - i ona byla dlouhovlasá, zeleně oděná a také tak pěkná /naštěstí vidící/ a bylo jasno. Dýda je neteř a coby mimino si říkala místo Hanka Dýdá, mi jí tak doma říkali také a protože i ona s námi jezdila na tábory od mimina, zůstalo jí to. Její bráška zase od mala byl až abnormálně posedlý vodou, byla jeho živel - stal se Hoganem, což je lakotsky "ryba", zůstalo mu to. Čoki je dívka snědá jak čokoláda, i když mám pocit, že přezdívka vznikla díky nápisu na tričku, které často nosila. Všechny tyto přezdívky jsou pod různými stupni BL na Desce cti.
My se snažíme vybrat vhodnou přezdívku nováčkovi co nejdřív. Jakmile se to nepodaří, zdomácní jeho civilní jméno a přezdívka se těžko ujímá. Zářným příkladem jsem já. Podle kudrnaté hlavy mi chtěli říkat Ovečka, podle její velikosti Kopačák, podle mé táborové funkce Berta /jako papírová Berta/, ale neujalo se nic. Většina mne měla natolik ráda, že mi stejně pořád říkali Olinko. Kopačák jim taky moc nezněl. Až přišel nováček, který mne začal oslovovat Oliško. A to mi zůstalo. Tak jsem konečně měla po letech přezdívku i já.
Když přijde nový člen, je to období, kdy je nejvíc pozorován, "zkoumán" - je to spontánní kvůli přezdívce, ale přitom ho vlastně taky lépe poznáme a víc se mu věnujeme, což je ku prospěchu nám i jemu…
Někdy se podaří během oddílového života získat přezdívek víc. Tak například Linda si už svou přezdívku mezi nás přinesl z jiného oddílu, tam ji získal jako úspěšný představitel ženské role v nějaké veselé scénce. Protože časem začal studovat medicínu, začalo se mu také říkat Doktore. Šiša byl zase v dětství Šiška, protože se od mala věnuje ragby /používá se šišatý míč/, v mládí se z něj stal Šiša a v posledních letech se mu začalo říkal Pája, odvozeno od jeho jména Pavel. Používají se všechny přezdívky a on na všechny slyší.
Téma obřady:
Po splnění Nováčkovské stezky a slibu provádíme obřad "Pálení jmen". Nevymysleli jsme ho my, ale líbil se nám tento nápad a dětem také. Poslední podmínkou Stezky je vyrobit si "jmenovací dřívko" /nevím proč tomu tak říkají/, prostě vyzdobené dřívko se svým civilním jménem. Po slibu, kdy už je z nováčka Tulák, je náčelníkem osloven celým jménem a dotázán jestli přijímá svou přezdívku XX . /Zatím přijal každý, nevím co bude až někdy někdo řekne ne/, po "ano" dostane pokyn: "Spal své jméno" /nevím co na to rodiče/, dřívko letí do ohně a nováček oslovený přezdívkou je pozván do sněmovního kruhu, kde na jeho počest zazní oddílový pokřik. Podbarveno jemnými tóny kytary je to celkem půvabný obřad…¨
A když už jsme u těch obřadů, chtěla bych se zmínit o tom, jakým způsobem se BL udělují.
Zažila jsem už několik udělování při různých příležitostech. Snad to nebude znít nafoukaně, když řeknu, že to "naše" se mi líbí nejvíc. Ale možná jsem jen neměla štěstí…
První BL u nás uděloval Galén. Kdo ho zná, dá mi za pravdu, že uměl o smyslu tohoto oceňování velice pěkně vyprávět, takže následné udělování bylo vždy velice důstojné a krásné. U nás toto probíhá při závěrečném ohni na táboře. Podbarveno kytarami si vyprávíme o hnutí BL, o jeho stupních a významu, pak o podpisové síle našeho společenství a prvních BL v něm. Teprve potom přichází udělování, při kterém se vždy řekne význam jednotlivého stupně a za co jej dotyčný dostává. Vždycky jsou u toho rozzářené oči a u starších vedoucích známky dojetí, které chlapi tvrdě skrývají a ženy někdy oslzí…Možná za to může oheň, možná právě ten konec táborových dnů, ale vždycky je to krásný zážitek.
Pokaždé je tam s námi někdo poprvé a tímto je nenásilně uveden do všeho, pochopí oč vlastně jde. Ostatní si tak připomenou ten svůj okamžik a hodnotu toho svého stupně a pro mnohé se to vše snad stává i motivací.
Bylo by možná dobré se dozvědět jak udělování BL probíhá jinde. Mohl by to být námět pro ty, co nevědí jak na to nebo pro ty, co to příliš neřeší a tím celá myšlenka velice ztrácí… Udělování BL by podle mne mělo být opravdu vždy na úrovni, tím se umocní jeho hodnota. Měla by to být pro všechny, i pro ty neoceněné, velice vyjímečná chvíle, protože i BL jsou vyjímečné…
za oddíl Duha Tuláci Oliška
