Březový lístek

• Vršovický školák /1930 - 1941/: pilně cvičil v Sokole, patřil mezi Vlčata 18. oddílu Junáka, byl aktivním členem Sdružení mládeže Českobratrské církve evangelické, navštěvoval přednášky YMCA, vyhledával kamarády kde jen mohl.

• Již ve svých dvanácti letech /v roce 1936/ založil v Bělči nad Orlicí se svým mladšími sourozenci a prázdninovými přáteli dětský klub DMKK /Družstvo mladých kamarádů a kamarádek/;

• V roce 1937, bezprostředně po vzniku Klubovní rubriky tehdejšího a legendárního Mladého hlasatele, změnili svůj klub na celoroční, sídlící v Praze pod novým názvem KPN /Klub Parta nerozlučných, klub. číslo 8.229/. Jak v Bělči, tak v Praze se členové klubu navzájem nejen bavili, ale také učili přátelství, dovednostem a morálce při hrách, sportu, výletech, vydávali svůj strojopisný časopis Parťák.

• Přes fašistický zákaz všech dětských organizací vč. klubů Mladého hlasatele KPN nejen utajeně pokračoval ve své tradiční činnosti, ale rozšířil se na čtyřicet členů, zavedl si členské kandidátské lhůty a přijímací zkoušky, čestné tituly Junior a Senior. V roce 1944 vznikla i tajná večerní klubovní škola s přednáškami dospělých k různým společenským tématům a s výukou cizích jazyků. Jan i při svém válečném tzv. totálním nasazení v Říši vedl klub Čeští lvi.
V okupaci a až do roku 1948 vycházely pod Janovým vedením časopisy Jelení řev a Hradlo, byl rozdáván i Plán, ve kterém byly uváděny důležité pokyny, změny i zprávy o vyznamenáních v "jeho" junáckých organizacích. Označení KPN již v té době na veřejnosti ustupovalo, tradiční pojetí však zůstalo uvnitř oddílů, např. při táborech a kurzech.

• Začátkem května 1945 měl KPN 50 členů, kteří uměli organizovat hry, výpravy, tábory a ostatní život klubů. Proto za tři týdny po Květnové revoluci se KPN rozrostl na 300 členů a kandidátů a přeměnil se na dva junácké chlapecké oddíly, dívčí oddíl, smečky Vlčat, roje Světlušek a rovery. Jan stále hájil neoddělovanou činnost chlapců a děvčat. Podle Pinkových vzpomínek se tehdy řídil skautským přesvědčením, že práce s dětmi má být nestranická;

• Po únoru 1948, který přinesl zákaz dosavadních dětských organizací, se Jan neúspěšně snažil zachránit své junácké středisko založením samostatné pobočky Svazu mládeže a organizováním Pionýrských oddílů Junáka. Později jako krátkodobě působící tajemník ústředí Pionýrské organizace chtěl vytvořit, s podporou škol, odborů a politických stran, podmínky pro zajímavé skautské vyžití i těm dětem, které tehdy nebyly členy Junáka.

• V roce 1949 byla zakázána jakákoli propagace junáctví. Jan Šimáně byl povolán k výkonu dvouleté vojenské prezenční služby, z ní přešel na Vojenskou akademii a stal se důstojníkem Československé lidové armády. Jeho představy o možnostech výchovy mladíků (až) na vojně se nenaplnily. Na vlastní žádost proto v roce 1956 odešel z činné služby a začal působit jako vychovatel mládeže-profesionál. Nejprve dva roky na učňovském učilišti v Radotíně, pak jako ředitel Krajského domu Pionýrů v Praze-Karlíně, odkud byl po dvou letech odvolán.

• V r. 1959, u příležitosti 10. výročí vzniku Pionýrské organizace a z podnětu V. Tomana-Hadžiho, svolala redakce časopisu ABC na Radyni u Plzně turistický sraz se čtenáři. Po vzniku usnesení Ústřední rady PO ČSM /o rozvíjení práce Pionýra v místech bydliště/ redakce ABC v září 1960 modernizovala své čtenářské kluby na Raketové posádky /účastníci hry Volá vesmír/, vznikly Hlídky ochrany přírody, Dívčí kluby, později i Setonovské kluby lesní moudrosti a další. Počet čtenářských klubů ABC se zvyšoval, bylo nutno je organizačně členit do tzv. Stovek. Jan se stal vedoucím Nulté a v době vzniku hry Volá vesmír byl redaktorem zpravodajství ABC, pro čtenářské kluby intenzivně a nápaditě pracoval. Principy spontánního sebeorganizování a sebevýchovy dětí v klubech začaly využívat i další dětské časopisy.

• V roce 1965 byla při Ústředním výboru ČSM ustavena Komise malých kolektivů s Janem v čele. Ten zastával názor, že kluby-mikrokolektivy nemusí být vázány jen na redakce časopisů, což nebylo v zájmu redakcí a v úplném souladu s pojetím čtenářských klubů Jaroslava Foglara. Jan organizoval nejen pravidelné srazy dětí, ale i "semináře" jejich vedoucích a patronů. Tak se v roce 1965, v počátcích existence Hnutí mikrokolektivů, zrodily Velké Výměny Zkušeností (VVZ) a pak i zásady oceňování práce pro děti a s dětmi, začaly vznikat první diplomy a později odznaky Březový lístek-Jun;

• Demokratičnost a stoupající nezávislost hnutí klubů-mikrokolektivů ho činila přitažlivějším pro děti a mládež, ale problematičtějším pro tehdejší politické vedení státu, i když hnutí pomáhalo deformalizaci a odluce Pionýra od škol. V roce 1967 byla Komise PO ČSM pro mikrokolektivy zrušena. Jan pak působil v redakcích Státního nakladatelství dětské knihy, Nakladatelství Albatros a v letech 1968-9 jako šéfredaktor obnoveného časopisu Skaut-Junák. Zde, zdá se, začal užívat přezdívku Galén, kterou získal v mládí po představení hry Karla Čapka "Bílá nemoc" pro své chlapecké přesvědčení, že Galénové zvítězí nad diktátory.

• Jako protest proti okupaci Československa "bratrskými armádami" v srpnu 1968 spoluvydal a šířil obrazový leták Nepokořená svoboda, který se stal záminkou pro jeho zatčení, odsouzení a uvěznění v roce 1970. Po propuštění z vězení Galén směl pracovat jen jako dělník v gumárně. Stále však spolupracoval s mikrokolektivy, které prožívaly druhou, tentokrát ilegální vlnu rozvoje, i po odchodu do důchodu v roce 1984.

• Po "sametové revoluci" v roce 1989 se spolupracovníky založil a řídil redakci obnoveného Mladého hlasatele, bylo vydáno 22 čísel. V roce 1990 spoluzaložil a stal se členem nejvyššího orgánu sdružení Duha, které v roce 1991 začalo vydávat časopis Duhová planeta.

• V prosince 1991 zakládá Galénovu nadaci a k podpoře činností s dětmi a mládeží, do ní vkládá své peníze, získané z odškodnění za své věznění a nucené pracovní nasazení. Vrátil se ke svým "spanilým jízdám" na letní tábory a Lesní školy, aby tam znovu propagoval Velkou Pedagogickou Hru, Pět Pé, ideály Žlutého kvítku, Březového lístku a Přátelství rozrůzněných;

• V červnu 1998 zemřela Galénovi manželka a jemu se začaly zvyšovat různé zdravotní potíže, kvůli nimž musel omezovat především své cesty "do terénu". Po kolektivním tápání nad potřebou a úkoly Sdružení Březový lístek se soustředil na rozběh činnosti "přeregistrovaného" Galénova nadačního fondu. S pomocí starých i nových přátel začal svolávat pravidelné lednové porady nejaktivnějších zastánců Březového lístku (PONS), které byly a jsou neformálním, ale kolektivním a účinným koordinátorem dění kolem BL a jeho přizpůsobení novým podmínkám.

• Během roku 2006 stoupla nutnost zajistit dvaaosmdesátiletému Galénovi-vdovci intenzivní rodinnou péči, proto začátkem roku 2007 přesídlil ke své dceři do Tábora a činnosti svých přátel i následovníku pozoruje zpovzdálí.

Tolik velmi stručný popis Galénova vztahu k práci s mládeží a pro mládež, který nemůže a nechce Galénovu osobnost zevrubně posuzovat. O významu Jana Šimáně pro minulé i dnešní generace kluků a děvčat píše Zbyněk Zavadil /Zpravodaj SPJF, č. 9-10/1993/ mimo jiné toto: "V druhé polovině třicátých let /minulého století/ přivedl Jaroslav Foglar na svět v tehdejším Mladém hlasateli svoje čtenářské kluby. Ty přerostly počtem, ale především mnohotvárným aktivním životem, předběžné prognózy skeptiků i dobu svého vzniku. Nazvěme ten okamžik počátkem Klubovního letopočtu. Členem jednoho z těch dávných hlasatelských klubů byl také jistý Jan Šimáně. Jako mladík a dospělý muž (a přesto věčný kluk, žíznivě toužící poznávat vše nové) se stal také on organizátorem klubovního hnutí. Jedním ze statečných, kteří pomáhali toto hnutí zachovávat i v dobách, kdy samozvaní schvalovatelé našich skutků dělali všechno pro to, aby klubovní civilizace byla zapomenuta. Jan Šimáně-Galén se nespokojil s rolí pouhého napodobovatele. Obohatil klubovní myšlenku řadou nových, originálních prvků *), je tvůrcem svérázné koncepce organizování klubů, která je a zřejmě i nadále bude zdravou konkurencí "klasického" Foglarova způsobu. Najdeme v ní místo pro nejrůznější malá společenství, nejen kluby, ale i oddíly (junácké, pionýrské a všechny možné další), pro rodiny s dětmi. Ve světě, který se neustále handrkuje, drobí, třídí a kastuje, nabízí Galén krásnou alternativu - Přátelství rozrůzněných" /konec citace/. *) K tomu dodává Jožka Chvíla-Červánek: Zavedl hodnocení klubů i jejich Stovek v pěti sloupcích, kdy nejlepší raketové posádky mohly po dobu jednoho příštího roku používat čestný název Gagarinovská. Hlídky ochrany přírody získávaly titul Kolumbovská a kluby dívek (z prvního sloupce) se směly pyšnit čestným názvem Robinsonův dívčí klub.

Je třeba dodat, že stejně mimořádně cenné - pro dnešní i příští generace - je netradiční (a často jediné) oceňování činností s dětmi a mládeží Březovým lístkem, s nímž je Galén neoddělitelně od jeho prvopočátku spjat.

Pegas 19/11 2007